O mně

Jsem novinář, publicista, dokumentarista a rozhlasový redaktor. Vyrostl jsem a studoval v Anglii, ale žiji již více než třicet let v Praze. Vždy mě fascinovala alchymie rozhlasu, který dokáže vytvořit obrazy ze zvuku, a natočil jsem stovky rozhlasových dokumentů pro Český rozhlas a BBC, v češtině i v angličtině. Vytvořil jsem několik podcastových cyklů a spolupracoval jsem na řadě televizních dokumentů. Jsem autorem několika knih a za román Slyšte můj hlas jsem získal čtenářskou cenu Česká kniha v roce 2015.

Připravil jsem výstavu Není noci tak tmavé, která se zabývá příběhem pěti generací české židovské rodiny Welsů. Po premiéře v pražské Winternitzově vile výstava putuje po České republice. Německá verze výstavy již byla k vidění v Berlíně a v Mnichově. K výstavě jsem napsal katalog, který vyšel v třech jazycích. Příběhem rodiny Welsů se zabývá i dokumentární hra Prohrabuji v kamnech oheň, kterou odvysílal Český rozhlas Vltava jako pětidílný seriál v roce 2018. Anglická verze seriálu No Night So Dark se odvysílala v roce 2021 a je dostupná jako podcast.

Již mnoho let se zabývám dějinami rozhlasu. Napsal jsem knihu Bitva o vlny (2008), která mapuje roli rozhlasu během mnichovské krize. Ve spolupráci s Anglo-americkou vysokou školou v Praze, s Univerzitou Palackého v Olomouci a s Českým rozhlasem jsem vytvořil několik projektů, které nabízejí  středním a vysokým školám možnost čerpat z rozhlasových archivů při výuce dějepisu a cizích jazyků.

Učím žurnalistiku a dějiny sdělovacích prostředků na několika pražských vysokých školách.

Již dvacet let pracuji na volné noze. Působil jsem osm let jako šéfredaktor Radia Praha, vysílání Českého rozhlasu do zahraničí, a předtím jako pražský zpravodaj BBC.

Vystudoval jsem germanistiku a romanistiku na Oxfordské univerzitě.

Žijí v Praze se svou ženou Katrin Bock.  Máme dvě dospělé děti.

Podrobný životopis

 

---

Před týdnem mi zavolala úřednice z radnice Prahy 7, že moje žádost o udělení českého občanství byla přijata a že se mám zastavit ve středu v devět hodin. Mám vzít s sebou svůj britský pas a povolení k trvalému pobytu v České republice. Hned nato jsem dostal ještě krátký e-mail s prosbou, abych dodal datum a místo sňatku mých rodičů. To shodou okolností vím. Vzali se v kostelíku Saint-Peter’s-in-Thanet v anglickém hrabství Kent, 14. července 1960, v den výročí dobytí Bastily. Výběr termínu prý neměl nic společného s francouzskou revolucí, i když můj dědeček asi měl stejný strach z bývalé manželky – mé babičky – jako francouzští šlechticové z gilotiny a na svatbu dcery vůbec nedorazil.

Po telefonátu jsem cítil velkou radost a úlevu, skoro euforii. Hned jsem si vzpomněl na jiný telefonát z doby před necelými čtyřiceti lety. Bylo mi sedmnáct let a sekretářka z fakulty, na které jsem chtěl studovat, mě informovala, že jsem byl přijat na studium romanistiky a germanistiky. V mém životě se změnilo něco zásadního. A teď jsem měl podobný pocit.

Z Anglie do Československa jsem se stěhoval na začátku ledna roku 1991 a začal pracovat jako odborný asistent na Fakultě architektury ČVUT. Měl jsem zůstat šest měsíců. Můj měsíční příjem byl 1 900 korun československých, tehdy běžný plat pro začínajícího vysokoškolského učitele. Velkou část toho, co mi zbylo po zaplacení 100 korun za pokoj na koleji, jsem vydával za pivo a v hospodě jsem se rychle naučil základy češtiny. Bylo mi čtyřiadvacet a do Prahy jsem se zamiloval. Každý den jsem objevil něco nového a osvojil si pár dalších slov. Měl jsem sbírku pivních tácků, na které jsem si v hospodě napsal nová slova a obraty. Vzpomínám si, že na jednom byla slova „pivní mozol“ s vysvětlující ilustrací. Bylo osvobozující žít ve městě, kde všechno bylo nové, nezatížené vzpomínkami.

O více než třicet let později je to obráceně. Každá pražská ulice, každá stanice metra, zastávka tramvaje, každý park, každý typický zvuk, každá vůně, každý smrad – všechno je spojeno s nějakou vzpomínkou – šťastnou nebo méně šťastnou, dávnou nebo nedávnou. Narodily se a vyrostly děti, včetně mých vlastních, a zemřeli lidé, které jsem měl rád.

Tato proměna probíhala postupně. Dlouho jsem si myslel, že můj pobyt v Praze je jakýmsi pobytem v říši divů, že se jednou zase probudím v Anglii a bude mi zase dvacet čtyři. Nestane se to. Naopak se mi postupně vzdaluje země, kde jsem vyrostl. Anglie v mé hlavě je stále více místem dávných vzpomínek, odpoutaných od každodennosti. Někdy se mi zdá o hrabství Kent, o místech, která znám z dětství, ale v krajině mých snů se stále častěji objevují cizí prvky – za mojí rodnou vesnicí najednou stojí panelák, před kterým si hraje hlouček romských dětí; o pár kilometrů dál na konci cesty, lemované velmi česky vypadajícími lipami, narazím na malebnou skupinu ladovských roubenek v prudkém svahu a borový les se zvedá vysoko nad čerpací stanicí Benzina u hlavní silnice do Londýna. Borovice v Kentu rostou, ale jen ojediněle, a čerpací stanici Benzina jsem tam nikdy neviděl. V mých snech je všechno trochu počeštěno. Jen moře, rovný stříbrný pruh na obzoru, zůstává stejné a myslím si, že z mých snů nikdy nezmizí.

Před několika lety jsem tlumočil pro kanadský televizní štáb, který v Praze točil dokument. Šli jsme na oběd. Režisérka, která byla Kanaďanka druhé generace – její rodiče byli původně z Číny –, si chtěla objednat rybí filé s knedlíky. „To se nejí,“ odpověděl jsem. „Nemůžu ti to objednat.“ Hodně se smála. „Ty jsi ale typický přistěhovalec první generace! Snažíš se přizpůsobovat a nebýt nápadný. Takoví byli i moji rodiče!“ Vím, že má pravdu, ale nemohu si pomoct. Moje děti, které se obě narodily v Praze, by si s tím určitě nelámaly hlavu.

Jsem doma v České republice, strávil jsem tu větší část svého života, který se odehrává hlavně v češtině. Nikdy se nezbavím anglického přízvuku a nuance českého slovosledu mi zůstávají záhadou. „Není to chyba, ale my to tak nepíšeme,“ říká kamarádka, která mi občas brousí češtinu, když mám něco psát. Na moji jinakost také upozorňují články od jiných autorů, kteří mě občas citují, vždy jsem uveden jako „Angličan žijící v České republice“. Ptám se, co to znamená. Když se vracím do své rodné kentské vesnice, připadám si jako pamětník, jako pozůstatek z jiné doby. Pro mě se čas zastavil v roce 1991, když jsem odešel, většinu lidí neznám a moji rodiče žijí jen v mých vzpomínkách, jsou pohřbeni pod starým tisem na hřbitůvku za kostelem. Jsem tam rád, cítím silnou vazbu k místu, ale zda jsem tam doma, když mám rodinu, byt, práci a přátele v Praze, opravdu už nevím. Evropa je plná lidí, kteří žijí jinde než tam, kde se narodili, někdy dobrovolně, někdy nuceně, a tato rozpolcenost určitě není nic neobvyklého.

Cítil jsem úlevu, když v roce 2004 Česká republika vstoupila do Evropské unie. Na otázku, zda jsem víc Čech, nebo Brit, už jsem nemusel hledat odpověď jinde než ve své hlavě. Politicky se to už vyřešilo. Byl jsem „Evropan“. Jenže s brexitem se vše zkomplikovalo a jako naprostá většina britských občanů žijících v jiných evropských státech jsem ho prožíval s bolestí a nepochopením – jako krok zpátky do světa, který je mi cizí. Otázka, kdo jsem, se znova stala otázkou politickou. „Vítej v klubu,“ okomentoval moji novou situaci se škodolibým úsměvem můj student Baris, který je z Turecka a strávil mnoho týdnů vyřizováním věcí kolem svého studentského víza. Rozhodl jsem se požádat o české občanství a předal jsem odpovědnost za řešení otázky mého češství anonymním úředníkům ministerstva vnitra.

Po nedlouhých čtrnácti měsících se ministerstvo rozhodlo, že občanství dostanu. Jsem za to vděčný, i za to, že jsem se přitom nemusel vzdát svého britského pasu. V České republice, stejně jako ve Spojeném království, je povoleno mít dvojí občanství a podle podivně smíšené krajiny mých snů tento stav asi odpovídá mému vnitřnímu stavu. Kdybych si jednou musel vybrat mezi jedním a druhým, čekalo by mě mnohem těžší rozhodnutí.

Ve středu jsem dorazil na radnici přesně včas. Byl jsem trochu nervózní. Úřednice z matriky si pečlivě zapsala údaje o sňatku mých rodičů a jel jsem výtahem do osmého patra. Proběhl krátký obřad, při kterém jsem spolu s jednou paní z Ukrajiny slíbil věrnost republice. Vstali jsme, přes reproduktory se pustila hymna a se slzami v očích jsme si připili sektem.

Publikační činnost:

Knihy:

2022: Ear, Jan Procházka, doslov, Karolinum Press, Praha.

2021: Sancta Familia, Martin a Tomáš Welsovi, překlad a doslov,Triáda, Praha.

2020: Není noci tak tmavé, katalog ke stejnojmenné výstavě, Post Bellum, Praha. Katalog vyšel i anglicky jako No Night So Dark, a německy jako Keine Nacht So Dunkel.

2019: Hear My Voice, Jantar Publishing, Londýn.

“I was impressed by the historical detail. The personalities are compelling”
(Simon Mawer, autor románu Skleněný pokoj).

2017: Höret meine Stimme! Rundfunkpropaganda und Gegenpropaganda während der Sudetenkrise, v Hörfunk und Hörfunkpolitik in der Tschechoslowakei und im Protektorat Böhmen und Mähren,(Frank und Timme, Mnichov 2017),

2014: Slyšte můj hlas, Radioservis 2014.

“David Vaughan líčí strhujícím způsobem události odehrávající se v roce 1938.“

„Jeden z hrstky rozhlasáků, která umí nejen natáčet a vysílat, ale i psát a objevně publikovat.”
(Týdeník Rozhlas)

„Jakkoli Vaughan nejednou cituje z pramenů doslova, stává se občas hranice mezi skutečným a vymyšlením nezřetelnou.  Kupodivu to zde však nevadí.  Jako by totiž to, co se doloženě odehrálo, autor svou fabulaci rozvinul, zdůraznil, umocnil.  Rozmáchle, ale pokorně.“
(Lidové noviny)

“Formálně i obsahově neotřelý pohled na toto období”
(Respekt)

2012: (ed.) If I had been a boy, I would have been shot…  (Radioservis 2012) Audiokniha.  Anglický překlad pamětí lidické ženy, Jaroslavy Skleničkové, Jako chlapce by mě zastřelili.

2008: Bitva o vlny / Battle for the Airwaves (Radioservis a Cook Communications). Historická studie o roli sdělovacích prostředků během mnichovské krize (kniha vyšla dvojjazyčně, česky i anglicky).

“A meticulous and poignant study of the war on the airwaves.”
(The Economist)

2005: A Foreign Country, v knize Place (Thames and Hudson, Londýn 2005), esej o složitém odkazu lidického masakru.

Rozhlasové a televizní dokumenty (výběr):

2024: Komu patří můj jazyk? O jazyku, státu a národnosti v době války a míru (Český rozhlas Vltava).

2014–2024: Neskutečná města, (Český rozhlas Vltava), cyklus rozhlasových dokumentů o současném složitém a dynamickém vývoji několika evropských hlavních měst.

2023: Africký poutník (Český rozhlas Vltava), portrét spisovatele Abdulrazaka Gurnaha, laureáta Nobelovy ceny za literaturu.

2022: A Stitch in Time, šestidílný podcastový cyklus v angličtině (Český rozhlas, Radio Prague International). Nedávné dějiny České republiky a Československa očima nejmladší generace.   https://english.radio.cz/node/8765630/o-poradu.

2022: Pod čtyřmi vlajkami. Pozoruhodný příběh pražské židovské rodiny (Český rozhlas Vltava). Portrét rodiny pražského rodáka Guida Laguse.

2021: Houpu se mezi lehkomyslností a tragédií. Britský spisovatel Alan Hollinghurst a stopa, o které se nepsalo (Český rozhlas Vltava).

2021: No Night So Dark, sedmidílný podcast, příběh české židovské rodiny Welsů (v angličtině). https://english.radio.cz/node/8710117/o-poradu.

2019–2023: In Their Own Words, (Český rozhlas, Radio Prague International), patnáctidílný podcast o dějinách Československa prostřednictvím rozhlasových archivů. https://english.radio.cz/node/8701900/o-poradu

2003–2018: Czech Books, (Český rozhlas 7 – Radio Praha) pravidelný rozhlasový cyklus v angličtině (nejen) o současné české literatuře.

2018: Prohrabuji v kamnech oheň, (Český rozhlas Vltava), pětidílné rozhlasové drama o rodině Welsů (https://vltava.rozhlas.cz/prohrabuji-v-kamnech-ohen-7704240).

2018: Kontexty, (Český rozhlas Vltava), portréty pěti osobností, které se narodily mimo Českou republiku, ale významným způsobem přispěly k českému kulturnímu, společenskému nebo politickému životu.

2013: Slyšte můj hlas. (Český rozhlas Vltava).  Devítidílný rozhlasový hraný dokument o událostech v Československu během roku 1938.  Cyklus vznikl k 90. výročí prvního rozhlasového vysílání v Československu.

2012: Charles Dickens (Český rozhlas, Vltava), dvouhodinový dokument ke dvoustému výročí narození britského spisovatele.

2011: A Poet in Bohemia (BBC Radio 3, SundayFeature). Rozhlasový dokument o česko-anglické renesanční básnířce Alžbetě Johaně Westonové.

2010: Britský rok (Český rozhlas Vltava).  Cyklus dvaceti dokumentů o literárních vazbách mezi Českou republikou a Velkou Británií nebo Irskem.

2010: Já nejsem ztracen… (Český rozhlas Vltava).  Hodinový dokument o životě a díle básníka Ivana Blatného.

2009: The Muse of Censorship (BBC Radio 3, Sunday Feature, režie Julian May). Rozhlasový dokument o českých spisovatelích dvacet let po pádu komunismu.

2009: Wenceslas Square (BBC WorldService). Dokument v rámci cyklu o slavných náměstích.  Cyklus získal cenu Sony Award.

2007: A Quarrel in a Faraway Country (BBC Radio 4 “Archive Hour”), hodinový dokument o mnichovské krizi.

“Radio 4’s Archive Hour is in magnificent form for Saturday’s A Quarrel in a Faraway Country”
(Financial Times)

“David Vaughan brings history vividly to life”
(Daily Mail)

2007: The Poetic World of Newt (BBC Radio 3, Sunday Feature). Rozhlasový dokument o životě a díle básníka Ivana Blatného.

“Powerful, true and compassionately told by David Vaughan.”
(Daily Telegraph)

“Beautifully done, a reproach to our ignorance of a great modern writer.”
(Financial Times)

“I liked it, I listened, I remembered.”
(Josef Škvorecký)

2005: [se Simonem Evansem] We Still Breathe Their Air (BBC Radio 3, Sunday Feature). Rozhlasový dokument o současných romských spisovatelích v České republice a Velké Británii.

2002–2004: From the Archives, (Czech Radio 7 – Radio Prague) 150dílný cyklus krátkých rozhlasových dokumentů, které mapují dějiny Československa během 20. století prostřednictvím rozhlasových archivů.

2004: Režie a dramaturgie rozhlasové hry Václava Havla Anděl strážný, světová premiéra hry v anglickém překladu (Český rozhlas 7, Radio Praha)

2002: Druhý život Lidic (Česká televize) [s Pavlem Štinglem].  Televizní dokument o vazbách mezi Lidicemi a Velkou Británií.

2000: Příběh dvou vesnic (Český rozhlas 7, Radio Praha). Dokument o velšské hornické vesnici Cwmgiedd a jejím vztahu k českým Lidicím. Získal cenu Prix Bohemia 2001.

1996: Uman, Uman, Rosh  Hashanah! (BBC Radio 3). Dokument o oslavách židovského nového roku v ukrajinském městě Umaň.

1994: How Things Were Done in Odessa (BBC Radio 3, SundayFeature). Rozhlasový dokument o Oděse a o nejslavnějším oděském spisovateli Isaaku Babelovi.

Delší články a přednášky (výběr):

2023: Usnuli v ruštině, probudili se v ukrajinštině. Hospodářské noviny (18.09.2023)

2023: Krása literatury je v tom, že nikam nepatří. Časopis HOST, Květen 2023. O laureátovi Nobelovy ceny za literaturu, Abdulrazaku Gurnahovi.

2022: Můj dědeček Guido Lagus. Rodina, která se vrátila domů. Hospodářské noviny (22.4.2022).

2022: Bory šumí po skalinách. Jak se Angličan stal po pětadvaceti letech Čechem. Hospodářské noviny (08.02.2022)

2020: V Praze jsou dějiny vryty hluboko do kamenů. Rozhovor se spisovatelkou Sarah Perry. Literární noviny (květen 2020).

2019: An Eighteenth Century Superstar, článek o herečce Hannah Pritchardové ke 250. výročí jejího úmrtí, Society for Theatre Research, Londýn, https://www.str.org.uk/hannah-pritchard-remembered/.

2017: Slyšte můj hlas: úvahy o propagandě a proti-propagandě během mnichovské krize, příspěvek do konference: „Rozhlas a politika v Československu a v Protektorátu Čechy a Morava, 1938-1945 / Hörfunk und Hörfunkpolitik in der Tschechoslowakei und im Protektorat Böhmen und Mähren,“ (Frank und Timme, Munich 2017)

2016: U nás se o politice mlčet nedá, (Právo, příloha Salon, 03.02.2016), portrét turecké spisovatelky Asli Erdoğanové.

2016: Není špiónkou, jen píše, (Právo, příloha Salon, 09.2016), článek o turecké spisovatelce Asli  Erdoğanové po jejím zatčení v Turecku za „špionáž“

2015: Neskutečná města, (Magazín Vltava), doprovodný článek ke stejnojmennému rozhlasovému cyklu.

2014: Krymské déja vu (Respekt, 30.03.2014).  Mnichovská krize a rusko-ukrajinský konflikt.

2013: Snad zítra… (Souvislosti 2, 2013) o básníkovi Ivanu Blatném, s Antonínem Petruželkou a Adélou Petruželkovou,

2012: Ve všech verších svých pravdu opakuji. (Literární noviny).  O životě a díle renesanční básnířky, Alžběty Johany Westonové.

2012: Hledání pravdy. Úvodní projev na výroční konferenci Evropské vysílací unie, „Radio News“.

2010: Špatný stát i národ (Respekt). Recenze knihy Mary Heimannové, „Czechoslovakia: The State that Failed.“ https://www.respekt.cz/tydenik/2010/2/spatny-stat-i-narod.

2009: Evropa cizí a vzdálená (Respekt). O složitosti evropské integraci v historickém kontextu. https://www.respekt.cz/tydenik/2009/41/evropa-cizi-a-vzdalena.

2008: The Master’s Voice (The Guardian). O propagandě před druhou světovou válkou, https://www.theguardian.com/culture/2008/oct/09/radio.hitler.bbc.czechoslovakia.

2006: Nekrolog lidické ženy Anny Nešporové (The Times 29.09.2006).

Stručný životopis

2006–: Publicista, dokumentarista, rozhlasový redaktor, vysokoškolský pedagog a kurátor na volné noze.

1998–2006: Šéfredaktor, Radio Praha (Český rozhlas 7 – vysílání do zahraničí).

2004–2006: Člen řídícího výboru International Broadcasting Group na European Broadcasting Union.
2004–2006: Koordinátor a šéfredaktor týdenního rozhlasového magazínu InsightCentralEurope (koprodukce mezi pěti středoevropskými veřejnoprávními rozhlasovými stanicemi).  Projekt získal finanční podporu Evropské unie a Visegradského fondu.
2002: Autor scénáře a režisér (spolu s Pavlem Štinglem) dokumentárního filmu Druhý život Lidic (Česká televize, 60 minut).

2001: Získal hlavní cenu “Prix Bohemia” za rozhlasový dokument Příběh dvou vesnic.

1995–1998: Zpravodaj BBC v Praze.

1992–1996: Radio Praha (Anglická redakce), redaktor.

1991–1992: Fakulta architektury, ČVUT, Praha.  Odborný asistent.

Vzdělání:

1984–1988: Balliol College, University of Oxford, Master of Arts, Modern Languages (romanistika, germanistika). Získal stipendium “Fletcher Exhibition” v roce 1984.

1979–1984: Kent College, Canterbury, Kent. United Kingdom (střední škola).

Ocenění:

• “Česká kniha” čtenářská cena, 2015
• Stříbrná medaile Památníku Lidice, 2011
• “Prix Bohemia” Hlavní cena, 2001