Slyšte můj hlas
2014, Radioservis
Mladý Angličan, který díky rodinnému prostředí mluví česky, přijíždí na jaře 1938 do Prahy jako tlumočník. Přitahuje ho rozhlas jako nejmodernější sdělovací prostředek a brzy tu nachází přátele v nejmladší generaci redaktorů. Napětí mezi Čechy a henleinovskými sudetskými Němci eskaluje, Československo se přechodně stává středem zájmu světového tisku a bezejmenný vypravěč se jako tlumočník dostává i do míst vzrůstajícího konfliktu: do Karlových Varů, Liberce a na severočeský venkov. Lidé, s nimiž se potkává, jsou skutečnými historickými postavami.
Formálně i obsahově neotřelý pohled na toto období.
Jakkoli Vaughan nejednou cituje z pramenů doslova, stává se občas hranice mezi skutečným a vymyšlením nezřetelnou. Kupodivu to zde však nevadí. Jako by totiž to, co se doloženě odehrálo, autor svou fabulaci rozvinul, zdůraznil, umocnil. Rozmáchle, ale pokorně.
David Vaughan líčí strhujícím způsobem události odehrávající se v roce 1938.
…
Jeden z hrstky rozhlasáků, která umí nejen natáčet a vysílat, ale i psát a objevně publikovat.
Tuhle poměrně útlou knížku jsem přečetl s velkou chutí, protože se přímo dotýká velmi citlivého místa v našich dějinách – bezprecedentní mnichovské zrady (nešlo ale jen o ČSR, šlo o Evropu vůbec, o řadu ignorancí troufalého Hitlerova počínání, o řadu bojácných ústupků, a vlastně i o zradu sebe samých, aneb: „Mohli jste si vybrat mezi válkou a hanbou. Vybrali jste si hanbu a budete mít válku.“ (W. Churchill) No, hlavně že jste získal mír, viďte, pane Chamberlaine?!? Skutečně hodně zajímavé počtení.
Naprosto úžasná kniha! Vypravěč je fiktivní osoba, syn českých emigrantů v Anglii, ale je to napsané tak dobře, že jsem nemohla věřit, že to nejsou vzpomínky skutečného člověka, že autor se narodil až v 60. letech a tohle tedy zažít nemohl… Ač jde o popis reality za použití skutečných citátů z rozhlasových projevů, čte se to výborně, skoro jako detektivka, i když čtenář velmi dobře ví, jak to skončí. Oceňuji rovněž nečernobílý popis historie, ani Češi zde nejsou jednoznačně kladní hrdinové.
Útlé, ale to nic neubírá na kvalitě tohoto textu. Kdo se chce přenést o téměř 80 let zpět a "nasát dobovou atmosféru" neváhejte a přečtěte. Nebude Vás to stát moc času, ale tu atmosféru pocítíte. O předválečném napětí na hranicích s Německem bylo napsáno spoustu děl. I tato kniha Vám jí přiblíží. Samotný příběh hlavního hrdiny je sice fikce, ale vykreslení mnichovského napětí je velmi, velmi povedené.
Po pozvolném začátku nečekaně působivé vyprávění o době, kdy sudetští Němci řešili svou národnostní otázku a naši zahraniční spojenci nevěděli co s námi, aby měli klid.
Kniha získala Cenu čtenářů České knihy, 2015.
David Vaughan napsal svou rozhlasovou novelu s prvky dokumentu na základě studia zvukových i písemných materiálů k úloze rozhlasu v roce předcházejícím mnichovské konferenci.
Řada dokumentů té doby se zachovala v archivech v písemné podobě – projevy poslanců, umělecké texty, citace z britského, německého i českého tisku. Mnohé dokumenty jsou zvukové, působivé autentickými hlasy.
David Vaughan napsal svou dokumentární novelu na objednávku Tvůrčí skupiny literárně-dramatické tvorby k 90. výročí Českého rozhlasu. Radioservis pak vydal i její knižní podobu s přiloženým CD. Rozhlas, jeho moc i bezmoc, sláva i bída, jsou v hlavní roli příběhu spolu s jazykem a ideou demokracie. Jde vlastně o non-fiction, v níž jedinou fiktivní postavou je bezejmenný Vypravěč. „Slyšte můj hlas!“ volají protagonisté příběhu jeden přes druhého – a v éteru je slyšet zmatek, jenž k porozumění nevede.
Úryvek z úvodní kapitoly Návrat na místo, kde jsem nikdy nebyl:
Norimberk roku 1950.
Město, jehož krása spočívala před válkou v detailech starodávných domů, vytesaných do dřeva a kamene. Dílo středověkých kameníků a tesařů i jejich pozdějších následovníků určovalo ráz města po pět století, a teď je tu marně hledám. Norimberkem jsem se poprvé procházel jednoho odpoledne počátkem prosince roku 1937, když jsem se tu na několik hodin zastavil cestou do Prahy. Tehdy se zdálo, že slunce pokročilého podzimu bude rozehřívat staré budovy už navěky. Teď, o dvanáct let později, je tehdejší Norimberk dávno ten tam, dokonce i spálené trosky, v nichž rozpoznávám jednotlivé stavby, mi připadají cizí. Na místě, kde, jak si matně vzpomínám, stály domy, rostou stromy a zpívají ptáci, a nové město vzniká tam, kde dříve nebylo. Cítím úzkost, není mi tu dobře. Všude kolem se Norimberk obnovuje s dost velkým elánem, ale já cítím, že s tím nemám nic společného. Procházím předměstími a mířím k jihu. Tady se ze starého města zachovalo víc – v některé z vil, jejichž okrasné zahrady se všechny proměnily v zeleninové záhony, nějaké dítě cvičí na klavír stupnice a mezi mraky zasvitlo slunce.
K večeru jsem došel k Zeppelinfeldu. To místo mě v duchu pronásleduje, ne snad, že bych tu někdy byl – během té několikahodinové zastávky v roce 1937 bylo dějiště mohutných stranických sletů to poslední, kam bych se vydal – ale proto, že právě sem mě a miliony dalších lidí donesly rádiové vlny o devět měsíců později, kdy vůdcův hlas rozvibroval ušní bubínky světa.
Úryvek z kapitoly Partajní uniformy:
Lord a lady Runcimanovi dorazí na Wilsonovo nádraží třetího srpna těsně před třetí hodinou odpoledne. Opálený penzionovaný obchodník vypadá ve žhavém slunci uvolněně, jako kdyby přijel na dovolenou prohlížet si památky. Není divu, právě se vrátil z několikadenního plachtění. V ruce má knihu „Czechs and Germans“, výbornou a rozsáhlou novou studii o Němcích v Československu od Elizabeth Wiskemannové, ale zblízka si všimnu, že stránky ještě nejsou rozřezané. Lady Runcimanová je elegantní a energická a evidentně ji těší pozornost reportérů a fotografů z mnoha zemí. Italský štáb natáčí filmový týdeník, jsou hluční, plní nadšení a dokreslují iluzi středomořské dovolené.
Ke zjevné nelibosti českého uvítacího výboru v čele s primátorem Petrem Zenklem – a v rozporu s diplomatickými zvyklostmi – se britský vyslanec dostavil se dvěma vůdčími postavami Henleinovy strany, Ernstem Kundtem a Wilhelmem Sebekowským, kteří se oba tváří nadmíru sebejistě. Lady Runcimanová s nimi konverzuje, zaslechnu něco o „bolševickém vlivu v Československu“.
Je úmorné vedro a britskou delegaci odváží z Wilsonova nádraží automobil přes Václavské náměstí do hotelu Alcron. Tisková konference následuje hned po příjezdu. Dámy a pánové od tisku delegáty následují pěšky a cestou se stavují v kavárnách a pivních zahrádkách.
V hale nejmodernějšího hotelu v Praze se mačká 150 zpocených novinářů a zní tu bezmála tolik jazyků. Při přetlačování o místo se tu a tam na zem skácí stativ nebo blesk fotoaparátu. V hlavním salonku stojí dřevěné pódium. Svěže vyhlížející lord Runciman schází dolů ze svého apartmá, ale najednou vidím, jak mu tuhnou rysy. Zdá se, že se vyskytl nějaký problém, a mě rychle volají, abych tlumočil. Robert Stopford, který se mi jeví jako nejpřístupnější a nejsrdečnější člen delegace, se tváří zmateně…a náhle mu dochází, v čem spočívá příčina lordova odmítavého chování.
Vzadu v hale, přímo za mikrofonem, do kterého má lord Runciman mluvit, stojí mramorová plastika ženského aktu v nadživotní velikosti. Jenomže vikomt je metodista, zapřisáhlý abstinent a přísný puritán a odmítá řečnit s nahou ženou v pozadí. Stopford jde zjistit, jestli je možné sochu odstranit, ale je to pevná součást zařízení. „Škoda, že nemá křídla. Mohla by představovat mír,“ poznamená mimo protokol.