Neskutečná města: cyklus o evropských metropolích
Český rozhlas, 2014-2024
V průběhu několika let jsem natočil cyklus rozhlasových dokumentů o evropských metropolích. Nejde jen o architekturu a urbanismus. Města zdaleka nejsou jenom z cihel a malty. Žijí v naší fantazii, v našich vzpomínkách, obavách a traumatech, v archeologických vrstvách jejich dávnější minulosti, v mýtech a ve snech. Pro rozhodování o dalším vývoji města je důležité brát všechny tyto prvky v úvahu.
Berlín: řada vesnic na písku
Berlín je postaven na písku. „Stále vás táhne dolů,“ říká spisovatelka Kirsty Bell. „Někdy je to tak pomalé, že se to zcela zastaví a visíš v jakémsi stavu nehybnosti.“ Zároveň je Berlín rušnou metropolí osmdesátimilionové Spolkové republiky Německa. Toto mnohovrstevnaté město je plné zvláštních paradoxů.
Paříž: město plné snění
Paříž je skutečný oceán. Vhoďte tam olovnici, nikdy se nedozvíte pravou hloubku. Proběhejte ji, popište ji: ať vynaložíte sebevětší péči na tuto procházku a popis, ať jsou sebepočetnější a soustředěnější badatelé v tomto moři, vždy tam se dá ještě objevit nějaké neprobádané místečko, neznámé doupě, květy, perly, stvůry, něco, o čem dosud neslyšeli, co opominuli literární potápěči.
Vídeň: ještě jednu kávu
Ve Vídni je vše trochu divadlo a na vše se dívá se špetkou ironie, která je někdy tak hořká jako káva, jejíž vůně proniká do koutů každé kavárny. Ulice a trhy tu však voní trochu jinak. Vůně balkánského a asijského koření se zde míchá s nejrůznějšími světovými jazyky. Vídeň není a nikdy nebyla jen středoevropským městem a v tom právě spočívá její kouzlo.
Londýn: Kdo je unaven Londýnem, je unaven životem
„Londýn je nejošklivější město v nejošklivější zemi, v nejošklivějším ze všech možných světů,“ prohlásil herec a spisovatel David Thewlis. Britská metropole je obrovská, chaotická – v Londýně a jeho nejbližším okolí žije neuvěřitelných 20 milionů lidí a ani to není konec. Město stále roste a roste. Pan Thewlis má pravdu. Tento mnohohlavý drak opravdu není nejhezčím městem světa, ale v Londýně to žije.
https://vltava.rozhlas.cz/kdo-je-unaven-londynem-je-unaven-zivotem-5038038
Neskutečná města – článek k seriálu
Když Baudelaire vylíčil, jak nešťastná labuť bloudí zdevastovanou krajinou Haussmannovy Paříže, kde se všude bourá a staví a majestátní zvíře se snaží umýt v prachu dávno vyschlé stoky, dokonale zachytil pocit neklidu, únavy a odcizení, který nás zastihne ve stále se měnícím moderním městě. Nic není stálé, „vše trvalé se mění v páru“ slovy Baudelairova vrstevníka Karla Marxe. Město se musí stále obnovovat, redefinovat a člověk s ním nestihne držet tempo.
O sto padesát let později zase rostou některá evropská města závratným tempem. V průběhu příštích několika let by měl počet obyvatel Londýna vyrůst o milion. Svět se mění a města nemají na výběr, než se adaptovat. Ale změny bývají málokdy vítány. Sám Baron Haussmann, který jako pařížský prefekt v průběhu necelých dvou desetiletí (1853–1870) dohlížel na jeden z nejdrastičtějších asanačních projektů v dějinách, nebyl vůbec překvapen, že ho za to Pařížané neměli rádi: „Udělal jsem tu neodpustitelnou chybu, že jsem jim narušoval jejich každodenní návyky.“ Dnes je mu vše odpuštěno. Dokonce zůstalo něco z jeho vizionářského duchu ve fantazii a ambicích dnešních francouzských veřejných činitelů: velké stavební projekty – „Les Grands Projets“ – které inicioval prezident Mitterrand v osmdesátých letech, přímo navázaly na tradici Napoleona III. a Haussmanna. Stavby jako Pyramida v Louvru, Velký oblouk ve finanční čtvrti La Défense a Národní knihovna svou teatrálností a hrou s geometrií mají hodně společného s Haussmannovými bulváry.
Města zdaleka nejsou jenom z cihel a malty. Žijí v naší fantazii, v našich vzpomínkách, obavách a traumatech, v archeologických vrstvách jejich dávnější minulosti, v mýtech a ve snech. Ale naše představy o městech často bývají vzdálené od skutečnosti. Kdo by čekal, že v deštivém Londýně v létě prší o celou třetinu méně než v Praze? Londýnský smog je taky spíš věc minulosti a Sherlock Holmes by se v dnešním nemlhavém Londýně asi necítil doma. Vlastně se nikdy nemohl cítit v Londýně doma, protože neexistoval a ani neexistuje jeho slavná adresa 221B Baker Street. Mýty však trvají a alespoň pro cestovní ruch mohou být velmi užitečné: Londýn Sherlocka Holmese, Praha Franze Kafky a krásný modrý Dunaj ve Vídni. Ve skutečnosti teče Dunaj silně regulovaným kanálem zcela mimo centrum města a rozhodně není nejromantičtějším vodním tokem na světě: „Pokud se dá říct, že Vídeňák něco nenávidí víc než sám sebe a ostatní obyvatele jeho holuby posraného města, tak je to voda,“ píše Vídeňák Andreas Dusl. Největší symbol moderního Berlína – zeď – je taky nápadná svou nepřítomností. Anebo snad se ještě zachoval ve virtuálním Berlíně, který nosíme v hlavě a nejen v kýčovitých záběrech Wendersova Nebe nad Berlínem. Jedna moje berlínská známá pokaždé, když přechází z jedné části Berlína do druhé, cítí něco zvláštního, nepopsatelného, i když na místě, kde bydlí, už nic nenaznačuje, že tam kdysi byla zeď. Asi bychom neměli být překvapeni: tady se před 35 lety stalo něco opravdu zázračného a zázraky zanechají stopy.
Mezi všemi částmi mozaiky, které spolu tvoří naše představy o městě, existují tisíce vazeb. Urbanismus je nesmírně složitá věda a velkoměsto není něco, co by se dalo redukovat na čísla, anebo, jak si myslí někteří politici, řídit jako podnik. Můžeme se naučit od jiných měst, ale převzít celé urbanistické koncepce od nich nikdy nebude možné. Mezitím města rostou klidně dál a tím se stále více komplikuje život jejich obyvatel. Je paradoxní, že přelidněný, chaotický a nepohodlný Londýn k sobě přitahuje stále víc lidí z celého světa. Tím získává novou dynamiku. Přestávají platit stará pravidla. Donedávna nesměla žádná budova být vyšší než třicet metrů, dnes jsou výškové limity už tatam a v Londýně se za posledních pár let stavělo přes sto výškových budov – kanceláří i luxusních bytů. Když se počítají všechna předměstí, má britská metropole neuvěřitelných dvacet milionů obyvatel. A podobně jak v Haussmannově Paříži, všude se bourá a staví. Na místě v Oxford Street, kde ještě do nedávna stálo divadlo Astoria z roku 1893, je dnes vstup do nové trasy metra, zůstaly jen vzpomínky, a pár kilometrů na východě od srdce města vznikla celá nová městská část – i s novým poštovním směrovacím číslem E20 – tam, kde donedávna staly opuštěné továrny.
Ale londýnský růst se hodně liší od pařížského z poloviny devatenáctého století. Přestavba Paříže vyšla z politického rozhodnutí Napoleona III. Dal prefektovi Haussmannovi volnou ruku, aby bez souhlasu parlamentu vyvlastnil majitele všech budov a parcel v okolí bulvárů, které se měly stavět nebo rozšířit. Dnešní rozvoj Londýna nevychází z vůle autokratického vůdce. Naopak Londýn je plný fragmentů minulých ztroskotaných ambiciózních urbanistických plánů pařížského typu, které vždy narazily na odpor vlastníků pozemků. Ani po velkém požáru roku 1666 se nepodařilo obnovit město podle nového mustru.
Ne – dnešní divoký růst vychází z role Londýna jako uzel globálního kapitálu. Každý den se v Londýně provádí miliardy neviditelných finančních transakcí, většinou s penězi, které nepochází z Británie a ani tam nejsou nasměrovány. Londýn je jen „obsluhuje“ a londýnským trhům stačí, když v městě zůstane zlomek těchto nepředstavitelných sum. Současný vývoj Londýna má však jeden velmi důležitý společný rys s Haussmannovou Paříží. Nevychází z vůle obyvatel. Urbanista Michael Edwards už více než čtyřicet let sleduje vývoj Londýna, a jeho varování asi platí – i když v menší míře – pro všechny evropské metropole:
„Jeden z největších problémů je, že převažuje obraz Londýna jako velmi úspěšného globálního města, které koncentruje neuvěřitelnou moc v bankovním a finančním sektoru. A součást této představy o Londýně je, že jakákoliv intervence by mohla ohrožovat tuto křehkou rovnováhu, tuto husu, která snáší zlatá vajíčka, díky kterým se máme dobře. To znamená, že je těžké vůbec kritizovat tento model. Ale musíme to dělat, protože Londýn produkuje chudobu ve stejné míře jako bohatství. Lidé s nižším nebo s průměrným příjmem nevydělávají o nic víc než kdekoliv jinde, ale musí přežít v extrémně drahém městě. Nájmy jsou vyšší než kdekoliv jinde v Evropě, a když chcete koupit byt, taky musíte platit nejvyšší ceny v Evropě. To vede k obrovským problémům. Pro lidi jako já, kteří se snaží nějak jinak nastavit plánování Londýna, začíná být skoro nemožné najít způsoby, aby úspěch Londýna nevedl zároveň k chudobě.“
Londýn ale má velkou tradici občanského aktivismu. Nebýt tvrdohlavého boje místních obyvatel, historiků architektury a tisíců dalších Londýňanů, by krásná čtvrť kolem bývalého zeleninového trhu Covent Garden už vůbec neexistovala. V sedmdesátých letech ji měl nahradit obrovský developerský projekt. Dnes je jednou z nejoblíbenějších a nejhezčích čtvrtí celé metropole. A kupodivu je dnes víc dostupného bydlení v okolí Covent Garden než před čtyřiceti lety. I tak je Michael Edwards pesimistický. Obává se, že kdyby se takový případ opakoval v dnešním Londýně, už by se tu čtvrť nepodařilo zachránit:
„Tlaky ze strany hospodářských zájmů a trhu s nemovitostmi jsou nesouměřitelně větší než v sedmdesátých letech a je těžší tomu čelit, i když fungují dobré mechanismy, které umožňují veřejnou účast v procesu rozhodování. Ekonomické vztahy se nedají vůbec srovnat.“
Můžeme být rádi, že ceny pozemků a nemovitostí v Praze ještě nejsou na úrovni Londýna nebo Paříže. Tlaky v Praze a jiných českých městech jsou nižší, ale tradice občanské angažovanosti je rovněž slabší. Pokud se hlas občanů v příštích letech nezvedne a nebudou nastoleny nové mechanismy pro diskusi a rozhodování, aby se občané a developeři mohli vzájemně považovat za partnery, dříve nebo později zjistíme, že doba pro úspěšné projekty jako Covent Garden bude i tady pryč.
V jedné věci nás může příklad Londýna uklidnit. Kdo se bojí „vln přistěhovalců“, by se měl podívat na dějiny pestré londýnské čtvrti Spitalfields, kterou založili protestantští uprchlíci z Francie v 18. století. Postupně se asimilovali a pak tu dlouho žili převážně Židé; na ulicích byla místo francouzštiny slyšet jidiš. Dnes tu ale slyšíme bengálštinu a v hlavní ulici Spitalfieldsu Brick Lane je všude cítit vůně asijských koření. Židy, kteří se postupně přestěhovali do lepších čtvrtí, nahradili přistěhovalci z Bangladéše. Jejich mešita na rohu Brick Lane a Fournier Street byla kdysi synagoga a původně francouzský protestantský kostel. Co tomu říká rabín Herschel Glück z nedaleké čtvrti Stoke Newington?
„To je normální. Čtvrtě se mění. Londýn je ve stavu neustálé proměny, pořád se obnovuje.
A to je jedna z dobrých vlastnosti města… Nakonec je Británie silnější díky těmto přistěhovalcům. Všichni Spojenému království něco dali a díky nim je naše země silnější.“ A čtvrť Spitalfields začíná být tak oblíbená jako Covent Garden, a to jak u Londýňanů, tak i u turistů. Kontinuita v diskontinuitě dává místu jedinečný duch.