Nejnovější román Helen Oyeyemi Slunečník proti sekyře byl vyhodnocen BBC jako jedna z nejlepších knih roku 2024. Odehrává se v Praze, kde čtyřicetiletá autorka již čtrnáct let žije. Oyeyemi se narodila v Nigerii, vyrostla v Londýně, ale dnes se cítí víc doma v Praze než kdekoliv jinde.

V dokumentu hledám odpovědi na otázky kolem složitého vztahu mezi jazykem, národem a státní mocí.

Ashutosh Bhardwaj je indický novinář, spisovatel a literární kritik. Píše v hindštině a angličtině a rád experimentuje s prózou v různých podobách a žánrech. Květen a červen roku 2023 strávil v Praze v rámci rezidenčního pobytu v projektu Praha město literatury. Mezi mnoha jiných věcí ho zajímal pobyt indického spisovatele Nirmala Varmy v Československu padesátých a šedesátých let minulého století.

Abdulrazaku Gurnahovi se život změnil na podzim roku 2021, když obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Autor deseti románů donedávna nebyl moc známý ani ve Velké Británii, kde žije více než půl století, nyní se však stal literární hvězdou. Bydlí na okraji Canterbury v typicky anglickém cihlovém domku s pečlivě udržovanou zahrádkou. Než jsem stačil zaklepat, otevřel dveře a vedl mě do menšího obývacího pokoje. Vypadal elegantně, mnohem mladší než na svých sedmdesát čtyři let. V něčem odpovídal mým představám respektovaného anglického univerzitního profesora, ale mluvil zcela bez typického anglického smalltalku.

V Praze byl Guido Lagus významnou osobností předválečné architektury a filmu. Nacistická okupace ukončila jeho kariéru, nikoli však osud tohoto muže a jeho blízkých. V exilu prokázala celá rodina svou výjimečnou tvůrčí energii, kterou předala také dalším generacím. V jejím příběhu sehráli roli Jan Masaryk i legendární přírodovědec David Attenborough. Rodina se usadila v Anglii, zůstala však věrná svým pražským kořenům. Pro Vltavu jsem v roce 2022 natočil jsem hodinový dokument o této obdivuhodné rodině.

O sexu mezi muži píše se stejným gustem a jazykovým bohatstvím jako o vážné hudbě nebo o výtvarném umění. Natočil jsem první ucelený rozhlasový portrét tohoto mistra anglické stylistiky. S autorem jsem se setkal v jeho bytě v londýnské čtvrti Hampstead.

Český rozhlas má jeden z nejbohatších a nejrozmanitějších zvukových archivů na světě, sahající až do samotných počátků rozhlasu v 20. letech minulého století. Tyto nahrávky mapují sto let české a československé historie skrze promluvy lidí, kteří ji formovali.

V roce 2021 mě oslovila Leah Gaffen z iniciativy Class Acts, která pracuje s dvojjazyčnými dětmi v České republice. Leah a její kolegové se zajímali o rodinnou historii a pozvali děti a teenagery ve věku od jedenácti do osmnácti let, aby napsali příběh v angličtině o někom ve své rodině, kdo je inspiroval nebo ovlivnil jejich pohled na svět.

V průběhu několika let jsem natočil cyklus rozhlasových dokumentů o evropských metropolích. Nejde jen o architekturu a urbanismus. Města zdaleka nejsou jenom z cihel a malty. Žijí v naší fantazii, v našich vzpomínkách, obavách a traumatech, v archeologických vrstvách jejich dávnější minulosti, v mýtech a ve snech. Pro rozhodování o dalším vývoji města je důležité brát všechny tyto prvky v úvahu.

Název tohoto dokumentu parafrázuje slova Karla Havlíčka Borovského v článku, který napsal v revolučním roce 1848, a právě tímto citátem začíná kniha Barbary Day s názvem Zkouška divadlem. Dílo, která vyšla anglicky v nakladatelství Karolinum, se zabývá dějinami českého divadla od obrození až po současnost.

Jel jsem do Lidic natočit rozhovor s lidickou ženou, Annou Nešporovou. Rozhovor trval dvě hodiny, a ona celou dobu stála. Řekla, že nemůže sedět, když mluví o těch, kteří zemřeli. To bylo v roce 1998. V následujících letech jsem ji navštívil ještě mnohokrát a seznámil se se celou její rodinou. V životě jsem poznal málo lidí, kteří mají takovou vnitřní sílu jako „babička Anna“. Později jsem poznal i další lidické rodiny a příběhy. Snažil jsem se lépe porozumět této obyčejné české vesnici, která měla tak neobyčejný a tragický osud.

Když studenti měnili svět k lepšímu. Cyklus Vzpomínky na budoucnost srovnává Východní Německo a Česko v roce 1989 a dnes. Autor projektu: David Vaughan

V londýnské čtvrti Richmond je dům a v něm byt, kde od roku 1959 žije Věra Hykšová. V březnu 2019 dosáhla sta let a na návštěvu přichází její dcera Veronika a vnučka Nataša. Všechny tři sdílí vzpomínky a chrání rodinnou paměť i historii.

Čeština se stává světovým jazykem. Každý den ji používají nejen rodilí Češi, ale i lidé, kteří se narodili jinde. Jsou tady už tak dlouho, že se pro ně stala samozřejmostí. Jsou to Češi, ale mají v sobě vzpomínky a zkušenosti odjinud, které jim dávají trochu jiný pohled na svět.

„Jazyky mi docela šly,“ říkal o sobě básník a překladatel Ewald Osers. Vyrostl před válkou v německy mluvící pražské židovské rodině. Jako dítě se naučil dokonale česky a v britském exilu si osvojil angličtinu tak rychle, že brzy začal překládat prózu i poezii do angličtiny. A nepřekládal jen z češtiny a němčiny. Uměl výborně rusky, bulharsky i jiné slovanské jazyky.

V druhé polovině 19. století vznikl v Německu a ve východních částech Rakouska-Uherska bezpočet židovských putujících divadel, kde se hrálo v Jidiš.  Podmínky nebyly jednoduché, ensembly byly omezeny cenzurou, byrokracií a někdy i antisemitskými útoky, ale alespoň, že se smělo hrát.  Jeden ensembl byl výjimečný v tom, že měl vlastní divadlo.  Od roku 1889 až do druhé světové války bylo Židovské divadlo Jakoba-Ber Gimpela v Lvově vůbec nejdůležitějším židovským divadlem ve východní Evropě.  Sláva Gimpelova divadla doputovala až do New Yorku a Buenos Aires.  Dnes je divadlo skoro zapomenuto, ale není zcela ztraceno.

Drama z prostředí Prahy během mnichovské krize s Václavem Neužilem v hlavní roli.

S pomocí vědců a badatelů nahlížím pod pokličku fascinující a mladé vědy, které se říká „psycholingvistika“. Zároveň se ptám, jak nám psycholingvistika může pomáhat i v praxi: ve školách, v diagnostice a snad i v politice a diplomacii. Je návrat k předbabylonskému světu mezinárodního porozumění opravdu jen sen?

Návštěva míst, spojených s osudy velkého anglického klasika, a setkání se znalci a vykladači jeho díla. Vydáváme se do měst Rochester a Chatham, kde Dickens prožil mládí a kde se odehrává podstatná část děje jeho Nadějných vyhlídek i dalších románů. V Rochesteru je rovněž Dickensovo muzeum, jehož součástí je i expozice trestanecké lodi, kterou britská vláda používala jako vězení. Z takové lodi utekl Pipův dobrodinec, trestanec Magwitch, v románu Nadějné vyhlídky. O dalších titulech z Dickensova bohatého literárního odkazu debatují překladatelka Jarmila Emmerová a anglista Zdeněk Beran, o Dickensově Londýně se dozvíme od historika architektury Simona Bradleyho.

V rámci Britského roku 2010 stanice Vltava jsem natočil několik portrétů Britů a Irů, současných i z minulých, jejichž cesty se křížily s Českem.

Básník Ivan Blatný (21. prosince 1919, Brno – 5. srpna 1990, Colchester) strávil více než polovinu života v různých britských psychiatrických léčebnách. Poslední z nich byl domov důchodců s pečovatelskou službou v klidném přímořském letovisku v jihovýchodní Anglii.