Alžběta Johanna Westonová – česko-anglická básnířka v rudolfínské Praze

V eseji „Vlastní pokoj“ (1929) uvažuje Virginia Woolfová nad tím, proč ženy, pokud nejde o královny, matky nebo milenky, zcela chybějí v učebnicích dějepisu. Kdyby Shakespeare měl podobně nadanou sestru, jak by dopadla? Zhruba takto: otec ji zbije, když odmítne výhodnou nabídku svatby; utíká do Londýna, kde končí v bídě a spáchá sebevraždu. Život Alžběty Johanny Westonové naznačuje, že příběh takto dopadnout nemusel. Narodila se jen pár let po Shakespearovi v městečku Chipping Norton, dvě desítky kilometrů od bardova rodného města, a její původ byl podobně obyčejný. Přesto se „Westonia“ stala celoevropskou básnickou hvězdou, nejznámějším žijícím anglickým literátem mimo Britské ostrovy v době, když jí bylo málo přes dvacet. Můžeme ji dokonce označit za první známou českou básnířku: když její rodina podnikla odvážnou cestu do rudolfinských Čech, nebyl jí ani rok. Do rodné země se nikdy nevrátila.

Westonia se narodila v roce 1581 nebo 1582. Na jejím hrobu je uvedeno, že zemřela 23. listopadu 1612 ve věku 30 let a 4 týdny, ale podle archivu v Chipping Nortonu by musela být o rok starší (neshoda může být důsledkem přechodu na gregoriánský kalendář v roce 1582). Rodiče její matky zřejmě byli statkáři, její otec mohl být anglikánským farářem. Jestliže tyto biografické detaily znějí dost nepřesně, není to jen kvůli vzdálenosti v čase. V alžbětinské Anglii i v rudolfinské Praze panovaly politické intriky, přízeň dvora se mohla kdykoliv proměnit v pronásledování a lidé byli často úzkostlivě opatrní v tom, co a komu o sobě prozradili: „Nalíčená tvář skrývá, co nebezpečné by bylo znát,“ napsala Westonia v básni o Rudolfově dvoře.

Něco se o životopisu Westonie dozvíme z jejích básní, ale nejednoznačně. Ani nevíme, zda byla katolička nebo protestantka: je pohřbena v kostele sv. Tomáše na Malé Straně, který byl vždy katolický, ale její manžel byl německý protestant. Z jejích básní spíš vyplývá, že byla nejvíc doma ve virtuální „humanistické republice“, která byla nadnárodní a nekonfesní.

Snad největší záhadou básnířčina raného dětství je svatba její matky, velmi mladé vdovy se dvěma malými dětmi, s tajuplným a nepokojným alchymistou Edwardem Kelleym. V době svatby v roce 1583 se nacházel v Londýně ve službách jednoho z nejvýznamnějších myslitelů alžbětinské doby, matematika, filozofa a astronoma Johna Deea. Dee měl plnou důvěru v Kelleyho schopnost komunikovat s dušemi, a pokud máme věřit Deeovým duchovním deníkům, rozhodli se na základě přání duše společně vypravit se do Čech. Svou roli jistě sehrály i politické potíže s anglickým dvorem a Deeovo záhadné přátelství s polským hrabětem Olbrachtem Laskim.

Nevíme, zda vzali děti s sebou. Z jedné básně vyplývá, že zůstaly u prarodičů a ti že záhy zemřeli. Když děti přijely do Čech, byli Dee a Kelley pravděpodobně už v Třeboni ve službách Viléma z Rožmberka. Z Deeových deníků se dozvíme hodně o experimentech a seancích, které se konaly v Kelleyho laboratoři nad branou třeboňského zámku, ale o dětech ani slovo.

Mladá Westonia se znova objeví teprve o pár let později, když je Kelley zase v Praze. Asi sloužil Rožmberkovi dobře, protože získal značné bohatství i šlechtický titul. Jeho znalosti metalurgie určitě pomohly při těžbě drahých kovů v Rožmberkových dolech. V každém případě se rodina nastěhovala do velkého domu přímo na dnešním Karlově náměstí a novopečený český šlechtic Kelley se ukázal být vzorným otčímem. Zajistil Alžbětě a bratrovi Janovi výborné humanistické vzdělání pod vedením učitele z Cambridge, Johna Hammonda. Vergilius a Ovidius figurovali na předním místě a linguou frankou byla latina. Hammondovi zůstala Westonia vděčná: „Když dnes mé nadání skromné i učení básníci chválí/ a lidé mají můj zpěv za dílo hodné Múz,/ vděčnost učiteli patří a také dobrému nebi.“

Takové vzdělání pro dívku nebylo zcela výjimečné. Královna Alžběta uměla psát latinsky a italsky dříve, než jí bylo deset, a její nevlastní sestra Marie Tudorovna získala výborné vzdělání u španělského humanisty Juana Luise Vivese. Přesto si Kelley zaslouží uznání za to, že tolik podporoval nadanou nevlastní dceru. Obdiv byl oboustranný. Když jeho hvězda na dvoře náhle zhasla z důvodů, které dodnes neznáme, bránila ho všemi silami. Dvakrát byl uvězněn, byl zbaven titulu a majetku a zemřel v žaláři, ale Alžběta ještě jako dospívající dívka zachránila jméno rodiny – poezií.

Napsala celou řadu „žebravých dopisů“ formou básní dvorským prominentům, šlechticům, se kterými se rodina stýkala, dokonce i samotnému císaři. Básně upozorňovaly na nešťastný osud rodiny a stylizovaly básnířku jako pannu v nouzi: „Vyslyš ubohou pannu a utěš nešťastnou dívku,/ kýženou pomoc jí dej. Jediný máš k tomu moc.“ Dokonale zapůsobily na čtenáře a osmnáctiletá dívka dokázala zcela zvrátit osud rodiny. Její renomé se bleskurychle šířilo komunikační sítí evropských dvorů.

Modernímu čtenáři znějí tyto žebravé básně až příliš schematicky, ale Westonia psala v rámci konvencí, které by okamžitě rozpoznali a ocenili čtenáři podle antických vzorů, nejvíc podle Ovidiových exilových básní od Černého moře. Westonia působila ve složité a politizované společnosti a bylo důležité umět najít správný tón – mohlo jít doslova o život nebo smrt. Nejde o poezii sebehledání, ani o touhu po originalitě, jak je známe z post-romantického světa. Poezie má jasnou funkci – a takové postavení, o jakém se dnešnímu básníkovi může jen zdát. Přinesla Westonii slávu, uznání a nakonec i velmi dobrý sňatek s vlivným dvorním právníkem, Johannesem Leem. Jeden současník je označil jako „lva a jeho lvici“.

Dnes si Westonie ceníme hlavně kvůli jiným básním. Některé nabízejí hlubší vhled do reálií rudolfinské Prahy, a to z intimnějšího pohledu, než jaký známe ze stále se opakujících legend o „magické“ Praze. Jiné svědčí, i když často mezi řádky, o vnitřním světě básnířky. Její nejznámější báseň nabízí živý popis pražských povodní z hlediska očitého svědka a přesahuje obvyklé jazykové a obrazové omezení neolatinské poezie: „Po rynku kocábka pluje a znesvěcen kostel je rybou,/ na oltář příboj se sápe, nazpátek bere tu vše.“ Jinde píše o hudbě, která „smutných vzpružuje smysl a přímí ji“, a v další básni staví do kontrastu harmonii zahrady advokáta Jana Barvitia s neklidným světem dvora: „Rád v ní znavenou mysl zbavuješ starostí vždycky/ když tě císařský dvůr zahltí povinnostmi.“

Označení Westonie jako „lvice“ nejspíš nebylo jen hrou se slovy. Z její poezie a korespondence vyplývá, že byla silná osobnost. Vůbec se nebála bránit chemika Osvalda Krolla, když bylo jeho dílo na dvoře ostře kritizováno, a jejich další korespondence nabízí i pohled do každodenního života Kelleyových. Žádá Krolla o lék proti bolestem hlavy, kterými trpí její služka, a ptá se, zda by neměl něco pro unavené oči – asi po dlouhých večerech psaní básní za světla svíčky.

Zdá se, že po svatbě Westonia přestala psát. Není divu. V krátkém časovém odstupu porodila sedm dětí, z nichž tři ji přežily, ale víme, že se o své dílo nepřestala zajímat. Aktivně se podílela na druhém vydání své poezie a v rukou psané předmluvě adresované čtenáři v exempláři zachovaném v Britské knihovně si stěžuje, že do něj někdo přidal básně od jiných autorů a že jsou její básně „sneseny bez všeho řádu“. Vše naznačuje, že by se ke psaní ráda vrátila.

Westonia žila v době velkých změn, na rozhraní středověku a moderního světa, a napětí doby cítíme v jejím díle. Nejde o bojovnici za práva žen v moderním smyslu. V jediné básni adresované ženě – k její svatbě – píše, že „poroučet smí jen muž. My zase poslouchat máme“. Přizpůsobuje se svým mužským patronům, ale když píše, „když ve verši udělám chybu neb v zmateném sledu/ berou se metra má, řekni jen: Od dívky jsou“, těžko můžeme věřit, že to myslí vážně. Dobře věděla o svých schopnostech a ani se nebála upozornit na chyby v metru jiných básníků. Na jiných místech sdílí předsudky své doby. Mladá básnířka ostře odsuzuje lásku mezi staršími lidmi: „starcům však láska jen potupný přinese cejch,“ a někdy je otevřeně antisemitská.

Asi není náhodou, že básnířčina nejosobnější a nejdojemnější báseň nebyla vydaná v žádné antologii. Tak osobní tón by patrně nebyl považován za vhodný. Jde o báseň napsanou ke smrti její matky, která ji neúnavně podporovala:

„Nebude více mě ani kárat mateřskými slovy,/ nebudu už moci říct: Poraď mi, maminko má./ Nepožehná mi více, dceři své, ani mým dětem,/ neudělá nám kříž na čelo ani na hruď.“

Westonia přežila matku o pouhých šest let. Její hrob se nachází v ambitu kostela sv. Tomáše na Malé Straně a dodnes se zachoval latinský nápis, který ji pochvalně nazývá „rozkoší Múz a příkladem žen“. I když je její poezie omezená přísnými konvencemi a nedá se srovnávat s bohatstvím Shakespearovy angličtiny, najdeme v ní nádech literárního ducha alžbětinské Anglie a není pochyb o tom, že Westonia je významná neolatinská básnířka, která zajímavě a složitě odráží křehký svět rudolfinské Prahy – svět, který se jen o pár let později zcela zhroutil.

Je škoda, že dodneška byla do češtiny přeložena jen část Westoniina díla. Jedním impulsem k tomu, aby se situace trochu zlepšila, byla soutěž o nejlepší překlad její básně o krásách zahrady Jana Barvitia „In hortos eiusdem“, kterou uspořádala Městská knihovna Praha. Vítězkou se stala Magdaléna Jacková, a tady je její překlad:

Do jeho zahrad

ZAHRADA vonná tu je a plná převzácných rostlin,
BARVITIOVA je v ní péče a námaha znát.
Zde tvé znavené srdce snadno úlevu najde,
kdykoli císařský dvůr chvíli ti k oddechu dá.
Zde je to místo, kam mohou věrní přátelé vstoupit,
zde s tebou mluvit smí, těšit se z blízkosti tvé.
Zde slýcháš prosby vdov a s dobrotou sobě vlastní
přijímáš vždycky rád přání chráněnců svých.
Tak svému pánu slouží zahrada zdobená květy
a z této pocty pak radost má i její pán.
Co mu mám tedy přát? Ať před hněvem bouřlivých vichrů
bohyně květů všech nemusí hledat si skrýš,
dál ať pánovi svému odměnou za jeho péči
přináší každý rok bohaté úrody dar.
Co ještě přát mu mám? Ať nikdy ho nezraní závist,
nejvěrnější druh, jehož má u dvora ctnost.

Čtyři sta let Alžběty Johanny Westonie